Škodovka v novodobé historii proslula oživováním starých legend. Felicia, Octavia, Superb. Posledním přírůstkem do znovuzrozené rodiny se šípem ve znaku se stal Rapid. Co nabízí automobil navazující na vrchol sportovního karosářství východního bloku?
Když jsem jako osmnáctiletý holobrádek dostal řidičák, doufal jsem, že své závodnické touhy ukojím právě ve Škodě Rapid. Nesmrtelný zjev socialistické plánované produkce Škodu 120, mělo ještě koncem devadesátých let dost lidí, tedy speciálně řidiči ze slabších sociálních vrstev, mezi něž jsem se jako nemovitý studentík hrdě řadil. Chtěl jsem se trochu vyjímat a do mého nuzného rozpočtu se ze „sportovních“ vozů dostali pouze dva kandidáti-designově neokoukaná, ale v té době již technicky velmi zastaralá Škoda 110 R, a právě zmíněný
Rapid. I přestože jsem jej nakonec nezakoupil, tak mi to kupé hranatých tvarů ze vzpomínek nikdy nezmizelo.
O to víc se mi radostí rozbušilo srdce, když jsem se dozvěděl, že se mladoboleslavská automobilka chystá Rapida obrodit. Dychtivě jsem očekával plechovou bestii, podobnou sportovní úpravě Octavie RS.
Nová škodovka je rapidní, asi jako třikrát vyluhovaný pampeliškový čaj. Karoserie se velice podobá Superbu či Octávii, nic co by Vás zvedlo ze židle. Po sportovním duchu předchůdce (který byl popravdě už tak oleštěn oproti 100 R) ani stopa. Pro nákupy pětilitrových zavařovaček naložených hermelínem a nedělní popojíždění s tchýní to asi stačí, nicméně o nějakém adrenalinovém zážitku nemůže být řeč. V základní verzi se pod kapotou zadýchává 1,2 benzínový tříválec, důstojnější svezení pak představuje 1,6 TDI. Hlavní devíza nového Rapidu spočívá v komfortu, objemném zavazadlovém prostoru a relativně nízké spotřebě (takřka 6 litrů/100 km u benzínové verze a 4,4l / 100 km u turbodieselu).
Škodovka tak opět nepřekročila vlastní stín. Jediné co podle mého názoru oživuje, jsou jména, nikoliv už to, co symbolizují. Původní Felicie ze šedesátých let – šarmantní kabriolet, jehož nadčasový tvar vyráží dech i dnes. Jako malý kluk si pamatuji, když s ní tátův známý přijel před chatu, jak jsem na tu rudou krasavici jen zíral. U soudobého modelu, se kterým mimochodem táta ještě před pár lety jezdil, jsem zase jen zíral, jak tomu lidovému vozítku fádních tvarů krásně rezaví zadek. Superb z roku 1939 byla luxusní limuzína srovnatelná s Mercedesem. První auto, jež jako první použili vysocí vojenští představitelé, jak jsem se chytře dočetl ve Wikipedii. Jediný ze současných politiků, který by chtěl dneska Superbem jezdit, je tabáková fabrika exhalující becherovkové výpary. Rapid představoval solidní socialistický pokus o sportovní kupé. No a současný model? Prostorný vůz postrádající jakékoliv charisma předchozího modelu.